Rozhovor s paní učitelkou Ditou Macháčkovou ze ZŠ Hostivař

“...tenkrát ten kluk řekl, že děkuje paní učitelce Macháčkové, že je naučila číst, psát, počítat a kamarádit se. A mě v tu chvíli došlo, že oni to pochopili, že přesně v tom to bylo,” říká zkušená paní učitelka Dita Macháčková ze Základní školy Hostivař v rozhovoru o​​ tom, proč ji baví učit a co je podle ní v prvních letech školy důležité.

Bydlím na sídlišti Košík a občas tam na autobusové zastávce vídám elegantní dámu, kterou často někdo z kolemjdoucích pozdraví. Je to paní učitelka Dita Macháčková, která v Praze 15 nejen bydlí, ale také učí na místní Základní škole Hostivař v Kozinově ulici. Jaké to je, když vás zdraví současní i bývalí žáci a školu máte takříkajíc stále doma?

Musím říct, že vlastně milé. Vůbec mi to nikterak nevadí. Člověk si musí zvyknout na to, že ty malinké děti vás zdraví na 50 metrů a hulákají: “Paní učitelko, paní učitelko!” A naučit se s tím nějak fungovat - je to vlastně hezké... Já jsem hrdá na to, že jsem učitelka. Mě to pořád i po těch letech baví, takže mi nevadí, když na mě na sídlišti děti volají...

Někteří říkají, že by neučili v místě, kde bydlí, ale já jsem se nikdy nesetkala s negativními reakcemi. Děti, které jsem měla jako první, když jsem nastoupila po mateřské, jsou dávno dospělí lidé. Jak odrůstají, tak je na sídlišti potkávám, už mají i své děti. Netroufám si odhadovat, kolik už jim asi je. Jsem tu 19 let, byli to tenkrát čtvrťáci, no tak skoro 30 let! Mám ale i jinou zajímavou zpětnou vazbu. Moje vlastní děti, které sem také chodily do školy, mi říkají, že potkaly toho a toho a ten říkal: “Já jsem měl tvojí mámu, to bylo dobrý, to bylo fajn, byla bezva…” Takže mám ty reakce i přes svoje vlastní děti, a to už je věrohodnější:-).

Jak jste ve škole začínala?

Když mě sem paní ředitelka Fučíková přijala, nedala mi prvňáčky. A já bych je bývala ani nechtěla; měla jsem dvě malé děti, tak jsem byla ráda, že učím starší děti. Později mi ale paní ředitelka řekla: “Tak jsem si tě vyzkoušela, zjistila jsem, že s dětmi funguješ hezky, a teď můžeš jít na ty prvňáčky.” Tehdy to byla odměna - dostala jsem prvňáčky, měla jsem je dva roky, pak zpravidla dokonce tři roky, jednou i čtyři takže děti, které učím teď, jsou vlastně moje šestá parta prvňáčků. To už je pěkná řádka let.

Čím to je, že Vás práce i po tolika letech baví? Často slyšíme v souvislosti s učitelskou profesí i o syndromu vyhoření…

Pokud člověk ví, proč, to dělá, a má zpětnou vazbu, tak nic takového neexistuje. I když jsou dny veselejší a dny smutnější a někdy toho člověk má hodně, pořád vás děti krmí svou energií a nevyhoříte. To vlastně pořád funguje. A mě tahle práce baví, vím, proč ji dělám, a jsem v tom hodně dobře usazená.

Proč tu práci tedy děláte?

Protože mě baví děti posouvat dál. Baví mě být třídní, která ví, co za ten rok s dětmi zvládla, kam je posunula. A nemluvím jen o češtině, matematice...číst, psát a počítat, ale beru to i v oblasti toho “kamarádění” - kam se třída jako parta posunula. To, že se na sebe těšíme, že když jsou Vánoce, tak si sedneme, vezmeme se za ruce a něco si popřejeme. Prostě třída funguje jako organismus a já vím, že za to můžu i já a že když je potom předávám, tak to zpravidla obrečím, protože je to hrozně silné. Ale přes prázdniny to přebolí a říkám si, že už nejsou moji, ale jsou už jiné paní učitelky.

Říkáte, že ve škole se neučí jen čtení, psaní, počítání. Není to jen matematika nebo výtvarná výchova, ale že je tam něco víc, v čem jim chcete dát prostor se posunout. Kdy se ale toto “učí”, když v rozvrhu jsou jen hodiny češtiny, tělocviku a dalších předmětů?

To se děje jaksi při tom. Děti mají narozeniny. Ty slavíme - děti si popřejí, podají si ručičku. Vymyslet hezké přání. To je jedna z těch věcí. Pak jsou společné dny, jako jsou hlavně Vánoce, kdy si sedneme, uděláme si stromeček, nosíme si dárky. A já to dělám tak, že si vylosujeme spolužáka - a může to být kamarád, ale také nemusí. A i pokud není, měli by se snažit mu od Mikuláše do vánoční besídky vymyslet, jak mu udělat radost: někomu, kdo vlastně třeba není úplně jejich kamarád. Vnímat, co dělá, s čím si hraje, jaká je jeho zábava. Takové to sociální vcítění do druhého. Nebo si zase jindy povídáme o rodině, o zvířátkách, a ty malé děti vám říkají všechno. Třeba když některému z dětí umře zvířecí kamarád, tak mu společně řekneme: “To nás mrzí. A jak to bude, bude mít hrobeček, budeš mít nějakého nového?” Vlastně prožíváme to, co děti prožívají.

Každé pondělí si vyprávíme, co děti dělaly o víkendu. Kdo chce, ten povídá, kdo nechce, nemusí. Učí se přitom češtině - říkat, kde jsem byl, s kým jsem tam byl, co jsem tam dělal, tedy i říci to pěkně česky. A zároveň se učí i poslouchat druhého - ne jenom že teď mluvím já a oni mne poslouchají a pak už si brebentím, ale učím se i já poslouchat, když mluví další. A to tedy trvá, než se tohle děti naučí.

Kamarádění, jak říkáte, je tedy podle vás ve škole důležité?

Takový můj guru je pan doktor Svoboda z Ostravské univerzity, který říká, že děti, které teď chodí do školy, tahle generace, ti budou mít už všichni smartphony. Oni si všechny informace najdou a my jako učitelé to budeme muset trošku přenastavit. Jednak samozřejmě jsou základní vědomosti, které každý musí skutečně umět, ne je pořád někde hledat. A potom moudrost - tu si nikde na Googlu nenajdete, tu se musíme snažit získat, stejně jako logické myšlení, propojování… Ale co ta socializace? Protože ve chvíli, kdy děti jednou přijdou do práce, tak tam nebudou s partou kamarádů. Budou tam s lidmi, kteří pro ně budou neznámí, a třeba zrovna šéfem bude ten, jak to říci...ten zrovna největší nepřítel. Ani zdaleka ne kamarád! Ale i když budu mít na něj svůj názor, musím se naučit v tom kolektivu fungovat. Takže jasně, super, když jsem s někým kamarád, máme stejné zájmy, stejné koníčky, pohled na věc! Ale musím se naučit to zvládnout i v partě s těmi, kteří zrovna nejsou moji kamarádi. A vrchol všeho - vůbec si s nimi nerozumím. Jsou to úplně jiní lidé. Ale v tu danou chvíli my musíme najít společnou řeč a vyřešit problém. Takže i když s dětmi děláme skupinovou práci, jednou je nechám si vybrat kamaráda, sednout si, s kým chtějí, a fungovat spolu, ale jindy záměrně tvořím skupiny tak, aby o tom,kdo s kým bude, rozhodl los.. A někdy jste s kamarádem a někdy vůbec ne. A pak to hodně jiskří, ale oni to potřebují. To je ta socializace.

Je to dlouhá cesta. Jsou to vlastně ty dva, tři, čtyři, roky, které na to mám, kdy ty děti někam takhle posouvám. A je to po malinkých krůčcích… je to to sdílení života spolu. I když třeba soutěžíme, tak pořád si říkáme: “Někdo vyhrál, ale vlastně si hlavně procvičíme tu matematiku. A všichni. Není to tak, že ty jsi nejlepší a já teď zrovna ne a že se na sebe budeme zlobit.” Připomínat si, co je důležité v té partě. Snažit se z nich udělat partu a naučit je, že i když jsem s někým jenom spolužák, tak si nebudeme ubližovat. Naučit se sdílet prostředí společně. A právě tohle je to, co se děti nenaučí nikde jinde než ve škole. To je doma nenaučí.

Máte pocit, že se vám to daří?

Moc hezký byl moment, kdy to shrnul jeden kluk, teď už je na vysoké škole. Oni když deváťáci odcházejí, tak mluví do školního rozhlasu. Vždycky dva za tu devítku povídají a říkají: “Naše paní učitelka byla tahle a naučili jsme se to a to...a děkujeme těm a těm.” Takové to klasické poděkování. A tenkrát ten kluk řekl, že děkuje paní učitelce Macháčkové, že je naučila číst, psát, počítat a kamarádit se. A mě v tu chvíli došlo, že oni to pochopili, že přesně v tom to bylo.

Čtení, psaní, počítání a kamarádění...

...a já teď začínám mít pocit, jestli to “kamarádit se” není na prvním místě. Jak sama stárnu a jak se mění i ty děti, tak trošku mám dojem, že to, aby tady spolu hezky vycházely a aby se naučily si neubližovat a fungovat spolu, je ve finále na prvním místě. Samozřejmě se učíme, rvu do nich ty vědomosti. Neustále. Denně. Procvičujeme. Pořád. Ale jestli nakonec ta socializace není na prvním místě - o tom teď přemýšlím...

Máte tu tři paralelní třídy, tak by si někdo mohl představovat, že se v nich pracuje stejně. Na dni otevřených dveří jsem ale slyšela, že učitelé mají ve své třídě určitou autonomii - že například každá první třída nemusí dělat všechno stejně. Existuje tedy určitá volnost pro učitele, mohou pracovat tak, jak jim to vyhovuje?

Určitě. Já myslím, že paní ředitelka to má tak, že nám věří, že učíme, jak nejlépe umíme. A já si myslím, že to tak i je. Tuhle práci nemůže člověk dělat, pokud by ho nebavila, protože by neměl zpětnou vazbu a děti by vám to hned daly znát. Takže každý se snažíme učit nejlépe, jak umíme, a tím je to vlastně dané. Každý používáme třeba různé pomůcky. Já mám například interaktivní tabuli a jsem za ni hrozně ráda, protože ji používám prakticky na každý předmět. Jsou samozřejmě i různé další pomůcky, které dáváte dětem do rukou. Jak už jsem řekla - paní ředitelka nám věří, že to děláme, jak nejlépe umíme. A v tom je prostředí naší školy přátelské. Nechci říkat, že jsme tu všichni kamarádi, to by znělo divně, ale chodíme do práce rádi. Pozdravíte se s lidmi, vidíte, že se usmívají...občas má někdo i horší den, tak si řekneme, co se děje a tak. Přátelské prostředí a to, že lidi chodí do školy, do své práce, rádi, je hodně důležité - a myslím, že tady to funguje. Alespoň já to tak cítím.

Děkujeme paní učitelce Macháčkové za rozhovor a vám, milí čtenáři, za pozornost.

Markéta Schaeferová