“Pan učitel Pavel Šíp učí dějepis, zeměpis a francouzštinu na Základní škole Křimická. Mnozí ho popisují jako nejlepšího učitele na škole. Je velmi inspirativní a dokázal i u těch největších odpůrců dějepisu vyvolat zájem o tento předmět” (www.zlatyamos.cz). V roce 2023 pan učitel postoupil v anketě Zlatý Ámos, o nejoblíbenějšího učitele České republiky, do regionálního kola.
Pane učiteli, žáci vás v anketě popsali ve velkých superlativech. Jak se vám daří budit v dětech takový zájem o dějepis?
Nejsem např. zastánce memorování dat. Je sice pěkné pamatovat si, že Zlatá bula sicilská byla vydána v roce 1212, ale pro mě je důležité, aby si děti pamatovaly, o jaký dokument se jedná a v čem spočívá jeho význam.
Obecně si hodiny nepřipravuji s cílem udělat je co nejvíce zábavné. Historie je někdy zábavná sama o sobě, zejména její příběhy. Tedy vyjma pravěku. Tam se mi příběhy hledají těžko a toto téma vyučuji zpravidla projektově. Ale v Řecku, Římě, Egyptě i staroorientálních civilizacích, tam se různé příběhy hledají krásně. Stejně tak ve středověku, kde máme rytířské příběhy. Moderní dějiny jsou příběhů plné. Zde je pro mě naopak někdy těžké některý z nich vybrat, protože hodina má pouze 45 minut.
Žáci na vás neoceňují pouze pedagogické dovednosti, ale také váš celkový přístup. Jaký jste učitel?
Jsem hodně upřímný a snažím se být spravedlivý. Chci také žáky co nejvíce vtáhnout do tématu, proto hodiny nevedu jako dlouhosáhlý monolog. Hodně se žáků ptám. Nebo když probíráme příběh nějaké historické osobností, postavím je před rozhodnutí, které na té osobnosti leželo. Mají informace o kontextu a ptám se, co by udělali oni. Např. v antickém Řecku je postava aténského státníka a vojevůdce Alkibiáda. Jedná se o osobnost s velkým vlivem na vztah mezi Athénami a Spartou, ale také Persií. Z Atén byl vyhnán, přešel proto na stranu Sparty, kde vyzrazením informací o Aténách pomohl získat převahu Sparty. Zapletl se ovšem s manželkou spartanského krále, a tak musel uprchnout do Persie. Peršany si Alkibiadés získal svými taktickými poznatky o Spartě a Athénách. Radil perskému vládci především trpělivost, aby se obě strany vyčerpaly. Po chvíli začal v Athénách sondovat situaci ohledně zrušení trestu smrti a jeho případného návratu. Přislíbil perskou pomoc Athénám, a přestože reálně žádnou nedodal, tak se mu povedlo stát se opět velitelem athénského loďstva a jeho dřívější, neprokázané, prohřešky byly odpuštěny. Porážky athénského vojska pak využili jeho nepřátelé a z Athén ho vyhnali definitivně. A v tento moment se ptám: kam nyní? Do Sparty? Do Persie?
Celý příběh je věrně popsán na Wikipedii (zde).
A aby se žáci mohli rozhodnout, musí se nejprve alespoň do určité míry zorientovat, v jaké situaci a proč se Alkibiadés nacházel. Učí se tedy nejen fakta, ale také zacházení s nimi.
Ano. Víte, já nejsem zastánce přístupu, že by se ve výuce mělo pouze vyvozovat a odvozovat. Alespoň základní fakta a přehled předtím, než jdeme něco vyvozovat, být musí. Proto se na začátku hodiny snažím předat ten základní přehled a poté už hodina může probíhat dialogicky. Kdybych dětem pouze řekl, že jeden byl ze Sparty a druhý z Atén a diskutujte, neměl bych žádnou šanci je zaujmout a něco naučit. Je potřeba jít do větších podrobností. Sice pak pravděpodobně nestihnu odvykládat vše, co bych si představoval, např. některé římské císaře (Hadriana, Diocletiana), ale snažím se, aby mé hodiny dávaly smysl. Pokud se však v dětech podaří vzbudit zájem, informace, které chtějí, si zvládnou snadno vyhledat samy. Protože ten základ už budou mít. Zájem o dějepis samozřejmě nebudou mít nikdy všichni. Ale mým cílem je vzbudit jej u co nejvíce dětí.
Jak míru zaujetí dějepisem zjišťujete?
Na konci každého ročníku si dělám anketu, anonymní dotazník, kde žáci hodnotí mou výuku. Cílem je také můj profesní posun. Chci vědět, co děti baví, co oceňují a co naopak. Již nyní mám více zpracováno několik témat, o kterých díky anketám vím, že jsou pro žáky velmi nosná. Produkt mé práce je vzdělání dětí. Proto můžu užitečnou zpětnou vazbu k tomu, co potřebuji, získat především od nich. Samozřejmě mám zprávy také od rodičů, vedení školy a hospitační činnosti u nás na škole.
Co si myslíte o často diskutovaném tématu, že v dějepise má být kladen důraz na moderní dějiny a pravěk a starověk by měly být zásadním způsobem zredukovány?
Moderní dějiny jsou nesmírně důležité, ale osobně si neumím představit, že s dvanácti, třinácti letými dětmi probírám efektivně témata jako např. holocaust. Navíc celé 20. století navazuje na vše, co bylo předtím, na předchozí konflikty a spory. Nejsem proto zastánce nějaké radikální změny, např. že by se mělo učit naopak, tj. od moderních dějin po ty nejstarší. Dávalo by mi smysl přesunout pravěk do vlastivědy a přírodovědy na první stupeň. Ale starověk už je nosný. Tam máme vznik demokracie, státních systémů. Rámcové vzdělávací programy a z nich odvozené školní vzdělávací programy dávají podle mého názoru v dějepise dostatečný prostor uzpůsobit formu i obsah výuky tak, aby vyhovoval konkrétní skupině žáků i konkrétnímu učiteli.
Předpokládám, že je rozdíl mezi základními školami a středními školami.
Rozhodně. Dějepisný cyklus se vlastně učí dvakrát. V deváté třídě se končí moderními dějinami a střední školy obecnějšího zaměření začínají znovu od pravěku. Já končím 8. třídu první světovou válkou a v deváté začínám vznikem Československa. Jenže ve 20. století se toho událo tolik, že jeden rok výuky je málo. Jen druhá polovina 20. století by mohla zabrat celé čtyři roky. Zde by tedy možná nějaká úprava byla užitečná.
Jedním z témat moderních dějin, ale nejen jich, je odlišení historických faktů od jejich interpretace. Jak s tímto zacházíte?
Žákům nikdy neříkám své osobní názory. Dám jim nějaká fakta a pohledy z více stran. Protože na všechny historické události existuje více pohledů. Chci, aby si to každý sám zhodnotil a uměl vidět i jiný pohled než pouze svůj. Mé oblíbené téma je izraelsko-palestinský konflikt, který má kořeny právě ve starověku a na současnou situaci nejsou jednoznačné pohledy. Naopak se jedná o složitý konflikt s mnoha vrstvami. Nemůžu dětem říct řešení. To koneckonců nezná nikdo. Mohu ale ukázat na problémová témata a možnosti i limity na obou stranách.
Chtěl jste být vždy učitelem?
Měl jsem to trochu složitější. Maturoval jsem z matematiky, francouzštiny a češtiny. Dějepis mezi mými zájmy moc nefiguroval. Učit mě lákalo. Dělal jsem vedoucího na dětských táborech a práce s dětmi mě vždy bavila. Ale také mě velmi bavila doprava, proto jsem zvažoval též ČVUT. A také VŠE, kvůli jazykům. Myslel jsem, že volbu budoucího povolání za mě vyřeší přijímací zkoušky na VŠ. Jenže jsem se dostal na všechny tři a musel se tedy rozhodnout sám. A zvolil jsem dráhu učitele. Zatím jsem ještě nikdy nelitoval. Učím již čtvrtým rokem a od začátku zde.
Jak vypadá vaše příprava na výuku?
Nezřídka se mi stane, že ve výsledku vedu hodinu jinak než jak jsem si připravil. Myslím, že umění improvizace je důležitou dovedností pedagoga. Je potřeba umět reagovat na to, co děti zaujme, i když to je mimo přípravu. Musím ale samozřejmě vědět, co kterým tématem sleduji, tj. co a proč chci děti naučit.
Jak již padlo, historické události na sebe navazují. Máte nějaký ucelený systém výuky dějepisu?
Dějepis učím v každém ročníku, od šestého po devátý. Výuku na druhém stupni vnímám jako proces. Pro šesťáky je zpočátku těžký přechod z prvního stupně, kde mají zpravidla jednoho vyučujícího a jeden systém práce. Na druhém stupni je těch systému třeba deset. Pokud chci žáky učit také s využitím diskuzí, musím nejprve vytvořit prostředí, kde bude možné říci vlastní názor. A to trvá. A zpět k předchozím otázkám. Kdyby se změnil systém výuky dějepisu a moderní dějiny se učily již v šesté třídě, neumím si představit, že by byla diskuze možná. Diskuze a práce s fakty je dovednost, kterou děti musím nejprve naučit. Velmi zjednodušeně lze říci, že v šesté a sedmé třídě tvoříme jakési základy a ve vyšších ročnících na nich mohu stavět. Vím, jaké mají děti znalosti, znám konkrétní třídu.
Mým velkým učitelským cílem je samozřejmě práce s informacemi, která je v dnešním světě veledůležitá. Podporuji děti, aby si informace hledaly ve více zdrojích než je Wikipedie. I když spolehlivost informací tam je úplně jinde než byla před lety, kdy na ni mohl psát kdokoli cokoli. Velmi si stojím za tím, že předpokladem pro dobrou kritickou práci s informacemi jsou alespoň základní znalosti. Nikoli pouze dovednosti. Potřebuji, aby děti měly alespoň nějaké znalosti, a na to poté navazuji dovednostmi. Když mám znalost, tuším, že nějaká informace je dost možná nesmysl. A mohu přemýšlet, kdo a proč tu informaci šíří. A přemýšlet nad věcmi obecně. Dějepis je v tomto ohledu skvělým nástrojem a představuje mnohem více, než memorování dat.
Pracujete také s filmovým zpracováním historických témat?
Filmová zpracování používám ve výuce často. Ostatně je to i pro žáky, dle ankety, nejatraktivnější způsob výuky. Je ale vždy nutné říci, že se jedná o zpracování historie scénáristou a režisérem. Většinu historických filmů tedy nelze brát jako absolutní zdroj informací. Nicméně může žákům alespoň velmi dobře nastínit dané téma a dobu. I film může přinášet informace dvojího typu: o době, o které vypráví, a o době, ve které vzniká. I s filmem je tedy třeba pracovat podobně jako s jinými zdroji informací.
Letos učíte čtvrtým rokem. Máte tedy první deváťáky, které jste dějepisem provedl od šesté třídy. Jak se k dějepisu mají?
Doufám, že většina má k dějepisu pozitivní vztah. Dělá mi velkou radost, že se někteří hádají o místo v první lavici. A přitom v jejich šesté třídě jsem měl pár těžkých momentů a pochyboval jsem, zda je učitelství opravdu cesta pro mě. Stalo se mi také, že chyběla kolegyně na občanskou výchovu, oni zjistili, že mám tu hodinu volno a přišli si říct o hodinu dějepisu. Neváhal jsem, protože s nimi se mi opravdu krásně pracuje. To je mě opravdu velké zadostiučinění a myslím, že se jedná o výsledek té koncepční práce, která je vidět až po letech.
Veronika Buriánová
iniciativa Děkujeme učitelům z Prahy 15
